Schválili jsme podporu žádosti spolku Tikkun ve Velké výzvě 2023. Hledáme partnery a dárce všeho druhu, abychom mohli rekonstrukci podpořit v co nejvyšší míře. Projekt běží a jeho podpora je možná až do 30.6.2024.
Fáze jižní stěna zahrnuje výrobu a osazeni dvou chrámových oken na jižní straně fasády a celkovou obnovu jižní fasády do původního stavu.
Cílem projektu je dokončit další, již třetí etapu rekonstrukce synagogy v Pacově, která započala v roce 2021. Doposud byla kompletně opravena střecha, včetně krovu, byly odstraněny všechny nepůvodní prvky v interiéru i exteriéru synagogy (betonové přestropení v interiéru, přístavba průmyslového výtahu v exteriéru) a dále byla obnovena dvě okna na jižní straně fasády a byla kompletně opravena průčelní fasáda.
Dosavadní práce byly hrazeny ze soukromých darů, příspěvků města Pacov a grantů od Česko-německého fondu budoucnosti, Nadačního fondu obětem holokaustu and The Friends of Czech Heritage z Velké Británie.
Třetí fáze projektu rekonstrukce synagogy v Pacově - fáze jižní stěna zahrnuje výrobu a osazeni dvou zbývajících chrámových oken na jižní straně fasády a celkovou obnovu jižní fasády do původního stavu.V minulosti byla synagoga necitlivě rozdělena na dvě patra a původní chrámová okna byla odstraněna a nahrazena oknem v každém patře. Na jižní straně byl do synagogy vyražen vjezd pro průmyslová auta. Cílem projektu je vrátit tuto část synagogy do původního stavu.
Pro tuto část rekonstrukce bylo již vydáno platné stavební povoleni. Od roku 2020 je synagoga v Pacově nemovitou kulturní památkou a postup a metoda stavebních prací byla odsouhlasena Národním památkovým ústavem v Telči, se kterým rekonstrukci pravidelně konzultujeme. Třetí fázi rekonstrukce bude provádět stavební firma STAVNEKO, která se od roku 2021 rekonstrukce ujala a která má s renovaci této a podobných památek bohaté zkušenosti. Tato fáze rekonstrukce bude započata v jarních měsících letošního roku a ukončena do poloviny listopadu. Osobou zodpovědnou za realizaci projektu je předseda spolku Pavel Tychtl, který byl již zodpovědný za předchozí průběh rekonstrukce.
"V regionu Pelhřimovska a také v oblasti Táborska byla většina židovských památek zničena – řada z nich v sedmdesátých letech. Příkladem je bývalá synagoga v Pelhřimově a také v Táboře. K demolici synagog došlo také v menších obcích, například Hořepníku. Výjimkou je jen velkoryse zrenovovaná synagoga v Nové Cerekvi. Synagoga v Pacově tedy představuje jeden z mála příkladů do současnosti dochované památky původní židovské obce. Specifickým rysem Pacova je také to, že se zde zachoval cely komplex památek bývalé židovské komunity – synagoga, rabínský dům, škola a židovský hřbitov. V rámci regionu Pelhřimovska jde tedy o zcela výjimečnou situaci, která otevírá možnost pro turistický ruch, ale může také potenciálně být významným kulturním a vzdělávacím zdrojem pro místní komunitu v Pacově, ale také pro celý region. Synagogu v Nové Cerekvi podle údajů místního obecního úřadu navštíví ročně přibližně 1 000 návštěvníků. Z předchozích zkušeností víme, ze návštěvníci mají zájem o kombinaci prohlídek několika židovských památek během jedné návštěvy. Tuto možnost do současné doby neměli, protože v regionu se nachází jen jedna synagoga vhodná k návštěvě. Zpřístupnění synagogy v Pacově tuto situaci změní. Z dosavadních zkušeností, kdy příležitostně synagogu zpřístupňujeme, víme také, že je o ni zájem mezi studenty a žáky místních škol. Zájem je i v případě učitelů"popisuje situaci Pavel Tychtl, předseda spolku TIKKUN PACOV.
https://www.youtube.com/watch?v=805FzP3Eaxc ... dokumentárního film „Rodáci bez hrobu“ o osudech pacovské židovské komunity během holokaustu.
Děkujeme za Váš dar.
foto před zahájením rekonstrukce:
foto z průběhu rekonstrukce:
Text a fotoreportáž ze Dne židovských památek v Pacově, srpen 2023
Rabín Ronald S. Roth | emeritní rabín, Fair Lawn Jewish Center/Congregation B‘nai Israel, Jedinečná cesta Tento článek je autentickou reportáží a zamyšlením amerického rabína, který se dlouhodobě věnuje historii pacovských Židů. V rámci Dne židovských památek České republiky, jejíž pacovskou část organizoval spolek Tikkun, navštívil poprvé Pacov. Domníváme se, ze jeho reportáž je zajímavým svědectvím také pro čtenáře z mého kraje.
Před několika týdny jsem hovořil s pracovníkem péče o zákazníky společnosti United Airlines a probíral s ním podrobnosti svého letu z Newarku do polského Krakova a návratu z Prahy. Zeptala se mě: „Je tato cesta služební, nebo rekreační?“ S vědomím, že je to pravda jen napůl, jsem odpověděl: „rekreační.“ Měl jsem v úmyslu trochu cestovat a koupil jsem si kvůli tomu nový fotoaparát, abych mohl fotografovat památky. To však nebyl hlavní účel mé cesty. Chystal jsem se na poutní cestu. Ne, necestoval jsem do Jeruzaléma ani k hrobu mystického rabína. Měl jsem v plánu navštívit Pacov, malé město s asi čtyřmi tisíci obyvateli na Vysočině, asi sto kilometrů jihovýchodně od Prahy, čemuž předcházela prohlídka továrny Oskara Schindlera a Osvětimi-Březinky. V Pacově kdysi žila prosperující židovská komunita čítající asi dvě stě osob. Dnes už tam není nikdo. Vydal jsem se do Pacova, abych se zúčastnil každoročního Dne židovských památek a blíže se seznámil s historií a pamětí pacovských Židů.
Co mě k tomu přivedlo? V roce 1978 odcestoval člen mé náboženské obce - Fair Lawn Jewish Center/Congregation B‘nai Israel Ed Davidson do Londýna, aby do synagogy přivezl pamětní tóru z doby holokaustu. Byl to jeden z asi 1600 svitků Tóry, které byly v roce 1942 přivezeny do Prahy poté, co nacisté zavřeli všechny synagogy v Čechách a na Moravě. V roce 1964 zařídil britský filantrop převoz svitků do Londýna. Mnohé z nich byly zaslány jako „trvalá zápůjčka“ jakékoli židovské organizaci, která byla ochotna ji vystavit jako památník obětem holokaustu. Naše Tóra pochází z Pacova. Letecká společnost tehdy dokonce poskytla Tóře vlastní sedadlo při letu přes Atlantik. Od té doby je vystavena v naší synagoze.
V roce 2014 uplynulo 50 let od chvíle, kdy byly svitky Tóry přivezeny do Westminsterské synagogy v Londýně. Každá kongregace, která měla jeden z nich, byla požádána, aby vytvořila plakát o své Tóře pro oslavu ve Westminsterské synagoze. Rozhodl jsem se, že si o Tóře něco málo zjistím pomocí vyhledávače Google. Překvapilo mě, že jsem našel fotografie, články, a dokonce i domácí filmy z pacovské židovské komunity. Dokonce jsem se dozvěděl, že název města vyslovuji špatně. Neuvědomil jsem si, že v češtině má „c“ ve slově Pacov podobu „tz“. Našel jsem česky psaný článek z roku 1934 od Jana Zoubka o historii pacovských Židů. Článek jsem nechal přeložit do angličtiny a v roce 2016 jsem ho vydal v brožuře.
Před více než rokem jsem se rozhodl pracovat na druhé knize o pacovských Židech, kde bych uvedl všechna jména a o každém z nich co nejvíce informací, které jsem našel. Byl jsem v kontaktu s Pavlem Tychtlem, který má rodinnou chalupu nedaleko Pacova, a Karen Koblitz, americkou umělkyní a profesorkou, jejíž pradědeček se v pacovské synagoze oženil. Oba se snaží zachovat památku Židů z tohoto města. Nemohu jim dost poděkovat za všechno, čemu věnovali tolik času a úsilí. Vytvořili spolek Tikkun. Cituji z jeho webových stránek: „nepolitická, nezisková, nevládní, charitativní organizace... s cílem usilovat o zachování židovské historie a kulturního dědictví na Pacovsku... název Tikkun (hebrejsky oprava) znamená nejen fyzickou opravu pacovské synagogy, ale také oživení paměti ztracené židovské komunity a oživení jejího místa v dějinách, aby neupadla v zapomnění.“ V letošním roce byl v Pacově naplánován program na 13. srpna u příležitosti každoročního Dne židovských památek. Chtěl jsem se ho zúčastnit a prohlédnout si synagogu, rabínský dům a židovský hřbitov v Pacově.
Před cestou do Pacova jsem strávil několik dní v polském Krakově. Tam jsem si prohlédl továrnu Oskara Schindlera, kde je nyní muzeum, starou židovskou část města se synagogami, hřbitovy a památníky na kdysi prosperující židovskou komunitu. Navštívil jsem Osvětim a pronesl tam vzpomínkovou modlitbu na oběti nacismu. Cestoval jsem do Tábora, malého města v České republice, abych se ubytoval v hotelu v největším městě nedaleko Pacova. Několik bloků od hotelu jsem navštívil dvě místa. První bylo parkoviště s velkou fotografií synagogy, která tam kdysi stála a sloužila pěti stům Židů, kteří v Táboře žili. Potěšilo mě, že město toto místo označilo, aby připomínalo židovské obyvatelstvo, ale trochu mě znepokojilo, že část textu vedle fotografie synagogy zněla takto: „Synagoga sloužila k bohoslužbám až do 30. let 20. století. Následující léta nebyla k synagoze přívětivá.“ Prošel jsem o dva bloky dál ulicí, kde stojí velká školní budova. Devadesát sedm Židů z Pacova v ní strávilo noc poté, co byli v listopadu 1942 vyhnáni ze svých domovů. Druhý den byli deportováni do Terezína, koncentračního tábora především pro Židy z Čech a Moravy. Odtud byli téměř všichni posláni do Osvětimi, kde byli zavražděni.
Ráno 13. srpna jsem přijel do Pacova. Stál jsem před synagogou. Přežila druhou světovou válku, ale v následujících letech byla využívána k různým komerčním účelům. Byla zanedbaná a potřebovala opravit. Tikkunu Pacov se podařilo budovu odkoupit, nechat ji prohlásit za oficiální českou památku a dokončit některé rekonstrukční práce. Dostala novou střechu. Byla vyměněna čtyři z deseti oken a renovovány dvě vnější strany. Zbývá ještě mnoho práce s nadějí, že se z ní jednou stane památník Židů z tohoto města a také kulturní a vzdělávací centrum Pacova. Prošel jsem se po budově. Na několik minut jsem se zastavil, jen jsem se díval a vnímal, co toto místo pro pacovské Židy znamenalo. Nadechl jsem se a konečně vstoupil dovnitř. Z fotografií, které jsem viděl, mi to bylo mnoho povědomých. Pavel Tychtl nechal vytvořit šest velkých plakátů s fotografiemi pacovských Židů, které byly rozmístěny po stranách synagogy. Poslal mi několik těch fotografií a já poznal mnoho z nich. Lidé tam pózovali před fotoaparátem, hráli na hudební nástroje, jezdili na kolech nebo si prostě užívali dovolenou. Jak jsem věděl ze svého výzkumu a jak dokládaly fotografie, pacovští Židé byli velmi moderní a dobře integrovaní do české společnosti. Pacov nebyl žádný štetl (maloměsto se silnou židovskou populací, a to zejména ve východním Polsku, na Ukrajině, Bělorusku a v Rumunsku). Věděl jsem také, že holokaust jich přežilo jen šest. Jedna z nich, Věra Lederová, se objevila na několika fotografiích se svou početnou rozvětvenou rodinou.
Rozhlédl jsem se po stěnách a stropě. Mnohé části pokrývala rozpadající se omítka, ale na mnoha místech se objevily původní cihly. V hlavním patře bylo sto míst k sezení a šedesát na původně ženském balkoně. Schody do tohoto horního patra byly nedávno objeveny. Myslel jsem nejen na lidi, kteří se zde v minulosti modlili, ale i na to, jak byl tento prostor svatyní plnou lidské vřelosti, místem, kde se setkávaly rodiny a přátelé. Když se sejde malé společenství, vzniká jedinečný pocit. Celkový počet Židů v Pacově a okolních městech dosáhl koncem devatenáctého století svého maxima - něco přes dvě stě. Mnozí z nich žili v ještě menších městech v okolí. Nejméně třetina z nich byla pokrevně nebo manželsky spřízněna. Přemýšlel jsem o atmosféře v době největší návštěvnosti, o velkých svátcích. Mladší Židé, kteří se koncem 19. a začátkem 20. století odstěhovali, protože se jim naskytly nové příležitosti; se nepochybně vraceli do svého rodného města, aby byli v těchto výjimečných chvílích s rodinou. Když se shromáždili, byly to nejen modlitby, které pronášeli, ale také úsměvy, polibky, objetí a pocit, že jsou skutečně doma, co činilo jejich setkání jedinečným.
Na začátku programu byla místa v synagoze plná. V první řadě seděl Stefan Bader. Jeho otec, Hanuš Bader přežil Osvětim, nucené práce v Německu i pochod smrti na konci války. Švédský Červený kříž ho přivezl do Švédska, kdedožil svůj život a kde Stefan žije dodnes. Směrem dozadu byli Audrey Knoth, její manžel Phil a synovec Tristan. Její dědeček, Josef Robitschek, vynikající inženýr, byl jediným Židem z Pacova, kterému se podařilo uprchnout do Spojených států. Část svého odborného vzdělání získal ve 30. letech 20. století v Německu. Na vlastní oči viděl nacistický antisemitismus a věděl, že musí odejít. Krátce předtím, než opustil s rodinou Československo, konvertoval ke katolicismu, náboženství své ženy, a nechal konvertovat i svou dceru. Změnil si příjmení z židovsky znějícího Robitschek na dívčí jméno jeho ženy Lucas. Svým vnoučatům nikdy neřekl, že je Žid. Nedávno Audrey, její bratr a švagrová prováděli genealogický výzkum. Moje jméno našli díky knize o pacovských Židech, kterou jsem vydal. V listopadu loňského roku jsme spolu telefonicky hovořili a já jsem jim mohl potvrdit, co tušili, že její dědeček byl skutečně Žid. Také jsem jim řekl, co jsem při svém pátrání zjistil. Josefova matka, jejich prababička Cecilie Robitschková, byla zavražděna v Osvětimi. Byl to pro ně šok. Audrey, Phil a Tristan přijeli do České republiky nejen proto, aby se zúčastnili programu v Pacově, ale také aby navštívili hrob svého pradědečka, prohlédli si pradědečkův dům v Pacově a zjistili více o své rodině.
Na začátku programu jsem požádal o několik minut na promluvu a modlitbu. Pavel mě představil. Mluvil jsem o knize, na které pracuji, kde jsou uvedeni všichni pacovští Židé a jejich osudy, a Pavel má slova překládal. Z posledního odstavce, který bude mým úvodem ke knize, jsem citoval, že se ztratilo tolik materiálu o pacovských Židech.
Musel jsem se spokojit s neúplnými informacemi, které se o jednotlivých pacovských Židech dochovaly. U některých jsem našel pouze jejich jména a jen málo dalších údajů. Hebrejské slovo pro duši je nešama. Ústředním prvkem tohoto slova jsou dvě prostřední písmena, šin a mem. Společně tvoří hebrejské slovo šem, „jméno“. Věří se, že vaše jméno je klíčem k vaší duši. Je odrazem vaší bytosti. V této knize jsem uvedl jméno za jménem. Doufám, že jejich zapsání zachovává alespoň malou část podstaty každého z nich. Uznávám, že ti, kdo budou tuto knihu číst, nebudou nutně procházet každé slovo v těchto seznamech. Ne, není to strhující čtení. Rád si však představuji, že si vy, čtenáři, projdete alespoň některá z těchto jmen a podrobnosti z jejich života a představíte si, co se ztratilo. Tuto knihu jsem věnoval jednoduchému úkolu - dohlédnout na to, aby se neztratila nejen jména, ale alespoň část podstaty každého z pacovských Židů.
Pak jsem zazpíval hebrejská slova, která v tomto posvátném prostoru už tolik let nezazněla, tradiční vzpomínkovou modlitbu za zemřelé. Přidal jsem slova za oběti holokaustu. Slova smutečního kadiše bylo třeba odříkat na tomto místě a v tomto čase pro pacovské Židy. Rychle se mi vybavily různé myšlenky. Byl v této synagoze minján deseti Židů, tedy kvórum potřebné k recitaci kadiše? Věděl jsem, že je přítomno několik Židů, ale možná ne deset. Pak jsem své myšlenky zastavil a řekl si, jak jsem pošetilý. Nezáleželo na tom, kolik Židů tam bylo, protože tohle byla vzácná chvíle, kdy nutnost okamžiku převážila nad tradičními pravidly židovského práva. Musel jsem odříkat kadiš a udělal jsem to. Byl to jeden z nejemotivnějších okamžiků mé cesty. Slova jsem pronášel pomalu a rozvážně. Stálo mě to trochu úsilí, protože jsem myslel na duše těch, kteří kdysi navstevovali toto místo. Když pak program skončil, manželka rabína z českého města Brna, která znala mnoho z přítomných, mi řekla, že v synagoze máme skutečně minjan deseti Židů. Sice jsem to rád slyšel, ale byl jsem si jistý, že to jednak nevadí, jednak je to pocta těm zesnulým duším.
Když program pokračoval, předčítali studenti z místní střed- ní školy. Jedna z nich byla z rodiny Vietnamců, kteří se v Pacově usadili. Promluvily dvě přeživší z Terezína, Lucie Ledererová a Helena Glancová. Promítalo se video s českou dětskou pohádkou a hrálo loutkové divadlo o židovském páru. Moc jsem tomu nerozuměl, protože to bylo v češtině. Pavel mi některá slova přeložil. Při poslechu jsem se nemohl dál dívat na fotografie pacovských Židů na stěnách. Bylo to příliš těžké, protože jsem toho o nich tolik věděl a věděl jsem, jak krutě skončily jejich životy. Jen jsem se dál díval na rozpadající se zdi a odlupující se strop.
Po skončení obřadu jsem se vydal do domu rabína v Pacově, který také spravuje Tikkun Pacov, a na židovský hřbitov. Když jsem byl v rabínově domě, uviděl jsem podnos s černými a bílými kameny. Pavel zařídil, aby je děti v Pacově namalovaly. Černé kameny byly ozdobeny bílou barvou a bílé kameny černou barvou. Mnohé z nich byly ozdobeny nápisem „Tikkun“ a židovskou hvězdou. Pavel mi řekl: „Vezmi si nějaký.“ Vybral jsem si dva, černý a bílý, vzal je do ruky a dal si je do kapsy. Teď jsou na doma na poličce, kde je mám na očích, když sedím u počítače. Bílý kámen je pro mě symbolem života a rozkvětu pacovské židovské obce a černý připomíná její tragický konec. Moje pouť skončila. Vrátím se k práci na své knize o pacovských Židech. Nyní se tento úkol stal ještě potřebnějším a naléhavějším.
Děkujeme za Váš dar.